Můj druhý let v životě
Člověk si tak jedenáct let stojí nohama pevně na zemi a až na občasné zapadnutí do mostu, vyvrknutí kotníku a jiné drobné nehody, způsobené neobratností a vrozeným nesmyslem pro rovnováhu, ho nemůže nic překvapit. Ale pak si najednou řekne, že přišel čas to změnit a nastoupí na palubu letadla. A nikdo ho k tomu ani nemusí přemlouvat, do této „vzdušné“ záležitosti se pouští zcela dobrovolně.
A přesně takto jsem se v druhé polovině června vypravila do letadla za účelem rychlého přesunu mezi Prahou a Kodaní (respektive Kodaňským letištěm, neboli Copenhagen Airport).
Během příprav na cestu mě, jakožto naprosto nezkušeného pasažéra, provázely mnohé drobné problémy a nejistoty. Kladla jsem si otázky, jako: Mohu vzít na palubu stativ? (Nevzala jsem ho, vezl se v odbaveném kufru, pro jistotu.) Mohu vzít do odbaveného zavazadla konzervu s kukuřicí, nebo se to počítá jako tlaková nádoba? (Ta prošla bez problémů). A jak je to s deodorantem ve spreji?! (Doteď nevím, zbaběle jsem přistoupila ke kuličkovému.)
Naštěstí jsem neletěla sama, ale společně s mými pěti kamarády. Dovolenou v Kodani a Stockholmu jsme si nadělili k úspěšně složené maturitě. Přestože v rámci úspor nezbyly peníze na zbytečný přepych jako místenky, podařilo se nám obsadit místa v osmnácté řadě vedle křídla a protože kamarádi byli hodní (a já jim tímto děkuji!), nechali mě sedět u okénka (sice jen při letu tam, ale při zpátečním letu byla mlha, takže to pro mě byl „obchod“ velmi výhodný).
Fotografování z letadla
Počasí bylo nádherné a jakmile letadlo konečně nechalo únavného popojíždění po letišti, které mi připadalo jako věčnost, naskytl se mi úžasný výhled, který si rozhodně zasloužil vyfotografovat. Křídlo ve výhledu jsem nebrala jako nevýhodu, nýbrž jako přednost. Zkoušela jsem fotit i s polarizačním filtrem – ale kombinace filtru a okénka mi házela na fotky podivnou duhu, takže jsem ho raději zase sundala.
Větrné elektrárny
Öresundský most
Kromě bílých obláčků, spousty polí, lesů a moře mě zaujaly především větrné elektrárny při pobřeží Dánska, které jsem mohla obdivovat při přistávání. Stejně tak se mi líbil Öresundský most, spojnice mezi Dánskem a Švédskem. Most se sice v okénku mihl jen na chvilku, ale o to jsem byla raději, že jsem ho stihla, protože jsem se pak mohla těšit, jak po něm za pět dní pojedeme.
Protože náš let trval jen něco málo přes hodinu, bylo to tak akorát, aby si člověk stačil zvyknout, že se nachází v takové obdivuhodné výšce a už v ní zase nebyl. Přesto jsem si svůj druhý let v životě moc užila a hned jak jsme po přistání šťastně objevili naše odbavená zavazadla na pojízdném páse a já se zase shledala se svým kamarádem – cestovním stativem, nemohla jsem se dočkat, až si konečně Kodaň pořádně prohlédneme. O tom ale až v dalším článku.
Pingback: Bergen - Fotografie z druhého největšího města v Norsku